Tupozrakost‚ šilhání
AMBLYOPIE (tupozrakost)
Co je tupozrakost?
Jednou z nejčastějších zrakových vad u dětí je tupozrakost (amblyopie). Jedná se o sníženou schopnost vidění levého nebo pravého oka (méně často i obou očí), bez viditelných změn na zrakovém orgánu.
Při tupozrakosti je snížena zraková ostrost, aniž je na postiženém oku patrné poškození. Jde o funkční poruchu, která vzniká bezděčným potlačováním vjemu z oka, pokud by jeho vnímání rušilo celkový zrakový vjem. K tomu dochází například při šilhání. Za normálních okolností jsou obě oči zaměřeny do stejného pozorovaného bodu a mozek spojí dva sítnicové obrázky téhož bodu do jednoho prostorového obrazu. V případě amblyopie, kdy dítě vidí dobře jedním okem velmi dobře a druhým velmi špatně dochází k postavení očí k nesouměrnosti a mozek dostává dva rozdílné obrazy. Proto začne ignorovat obraz špatně vidícího oka a zpracovává jen informace z oka s dobrým, ostrým obrazem. Dítě se začne dívat jen okem, které vidí lépe. U oka druhého pak dochází ke snížení zrakové ostrosti - tupozrakosti.
Tupozrakost zjišťujeme také u dětí s vyšší dioptrickou vadou, po šedém zákalu, úrazu oka a podobně. Léčba amblyopie je pouze konzervativní, nelze ji odstranit žádnou operací. Velmi důležitá je její včasná diagnostika, nejpozději do čtyř až šesti let věku dítěte. Za posledních několik let bylo prokázáno lékařskými zprávami, že i u pozdních diagnostik je možné začít s léčbou tupozrakosti. S přibývajícím věkem však účinnost léčby klesá. Léčba tupozrakosti spočívá v přesné, správné korekci případné dioptrické vady a v pleoptickém cvičení (zakrytí zdravého oka denně na několik hodin), které provádí specialista - ortoptista.
Pleoptika je označení pro léčbu tupozrakosti, kdy musíme tupozraké oko co nejvíce zatížit prací na blízko. Přinutit tupozraké oko k činnosti lze jedině vyloučením dívání se okem lépe vidoucím. Toho docílíme zakrytím oka tzv okluzí (lepicí okluzory, gumové či plastové okluzory, okluzní kontaktní čočka).
STRABISMUS (šilhání)
Strabismsus je označení pro funkční oční poruchu charakterisovanou uchýlením jednoho, nebo střídavě obou očí od správného směru. Oči se mohou uchylovat do vnitřního nebo zevního koutku (úchylky horizontální) nebo nahoru či dolu (úchylky vertikální). Úchylky mohou být trvalé, nebo přechodné. Pro určení typu onemocnění a způsobu léčby je významný věk dítěte, ve kterém se oko nebo oči začínají uchylovat. U vrozeného šilhání je úchylka zpozorována nejčastěji v prvním půlroce života. Šilhání způsobené nekorigovanou brýlovou vadou se projeví později, přibližně v 0,5-2 letech.
Sklon k onemocnění je dědičný. U potomků rodičů, kteří šilhali, nebo šilhají je pravděpodobnost onemocnění vyšší než u nezatížené populace.
Sklon k onemocnění je dědičný. U potomků rodičů, kteří šilhali, nebo šilhají je pravděpodobnost onemocnění vyšší než u nezatížené populace.
Šilhání, obdobně jako jiné funkční oční poruchy, způsobuje vynucenou odchylku od normáního dozrávání mozkových struktur. Aby se dítě vyhnulo dvojitému vidění, potlačuje zrakový vjem uchýleného oka. To může vést k tupozrakosti a neschopnosti prostorového vidění. Včasná diagnóza a léčení dává vyšší šanci na uspokojivý výsledek léčení. Avšak velká část pacientů, i při brzkém zahájení léčby zůstává trvale s určitým funkčním omezením. Dobré nápravy zrakových funkcí je dosahováno přibližně u 1/5 nemocných.
Prvními příznaky strabismu může být občasné, prchavé uchýlení oka. Každé dítě šilhající v šesti měsících věku, nebo déle než dva měsíce v pozdějším věku by mělo být vyšetřeno dětským oftalmologem. Také dospívající nebo dospělí, u kterých šilhání začne náhle musí být vyšetřeni ve speciální oční ambulanci.
Léčba strabismu je převážně neoperační. Patřičná brýlová korekce a případná okluzní léčba přidružené tupozrakosti je jejím základem. U některých pacientů jsou nutná ortoptická cvičení (např. nácvik současného vidění oběma očima: spojení dvou obrazů do jednoho vjemu - fuse, vnímání hloubky prostoru - stereopse, cvičení sbíhavých očních pohybů - konvergence) prováděná intenzívně při hospitalizaci dítěte nebo v ortoptických ordinacích či ambulantním stacionáři. Taková léčba je dlouhodobá, obtížná pro dítě i pro rodiče. Trpělivost a pečlivost rodičů ve vedení jejich dítěte k nošení brýlí a při aplikaci okluzorů je určující pro úspěch léčby. U některých forem postižení je nutné operací vytvořit dostatečné předpoklady pro účinnost navazující rehabilitace.
Léčba funkčních poruch vidění je dlouhodobým procesem obtížným pro dítě i pro rodinu. Pravděpodobnost uspokojivého výsledku je vysoká při včasném zjištení a zahájení léčby poruchy zrakové fuknkce.